Sám sobě jsem tenhle příběh vyprávěl tolikrát, že už mi snad ani nepatří... Proto ho zkusím předat dál. Někomu dalšímu snad může být inspirací nebo výzvou. Týká se mé rodiny, ale je viděný pouze mýma očima, deformovaný mojí myslí, emocemi a představami o životě, a to je třeba také vzít v potaz - mými životními zkušenostmi a charakterem.
Kdysi žila dívka, která ve svých šestnácti letech ztratila otce, který byl totálně nasazený do Hamburku a zmizel beze stopy po náletech na toto město. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Rok na to zmizela dívce i její matka. Německá policie v Ostravě mluvila o podezření na loupež a možném viníkovi - domovníkovi. Než ale celou věc vyšetřila, přišlo osvobození Rudou armádou a ve vleku událostí ztratil tento čin jaksi opodstatnění ho vyšetřovat a dívka zůstala se svým bratrem na světě sama. Do konce života nezjistila, kde se ostatky jejich rodičů nacházejí.
Touha po dítěti
Ale posuňme se v časové ose vyprávění dál. Z dívky se stala matka a manželka a narodil se jí krásný, zdravý syn. Ale ona celým svým srdcem toužila po holčičce. Aby o ní mohla pečovat, zkrášlovat ji a hýčkat. O chlapci věděla, že potřebuje tvrdou výchovu, aby se v životě neztratil. Po několika letech se jí opravdu vysněná holčička narodila a vyrostlo z ní krásné děvče jako panenka.
Jak to však bývá v pohádkách, když jí bylo osm let, dostala zánět slepého střeva a po nepovedené operaci v nemocnici zemřela, když jí v noci cestou na toaletu praskly stehy... Její bratr, který jí vemi miloval, plakal a vzdal by se všech hraček i věcí, které měl rád, jen aby se jeho sestra vrátila, ale ani těmi nejcennějšími dárky si osud nedokážeme naklonit. Dívka - nyní již paní - propadla na dlouhou dobu depresi a frustraci, chlapec tak téměř svou matku ztratil.
Co se naučíš, to opakuješ. Ať chceš nebo ne
Ale byl to šťastný člověk, obrnil se a rozhodl se, že svou lásku bude skrývat a nebude ji dávat příliše najevo, aby toho, koho bude milovat, zase neztratil. Aby nemusel zase zažívat takovou bolest ze ztráty. I jemu se časem narodily děti. Dával svým synům i blízkým lásku najevo jen velmi opatrně, aby o ni nepřišel. A svou boles, lásku i jiné emoce skrýval za humor, sarkasmus, ironii. Až později, jako dospělý muž, když pochopil, že nic, co udělá nemůže změnit osudy druhých, stal se z něho milující dědeček, dobrý přítel i skvělý otec.
Když odcházel, jeho duše se usmívala na svou ženu i oba syny. A když ji jeden z nich chtěl zastavit, usmívajíce se ho zeptala: "O co se to pokoušíš? Myslíš, že máš tu moc?" Pak vydala poslední hřejivý úsměv otočila se a pomalu odešla. Nezůstal po ní jen smutek a obrovský pocit ztráty, ale i pocit radosti z toho, že jeden moudrý muž odešel vstříc svému dalšímu osudu s úsměvem...
Dědictví našeho rodu
Každý z nás má takové kořeny, nebo ne? Je to zvláštní pocit vrátit se občas po těchto kořenech zpět a uvědoit si, kým vlastně v tomto životě jsme. Kdo byli naši předci, či smutky i radostiv sobě neseme do další generace a jaké poselství se chystáme předat našim potomkům. A pak nezbývá, než se postavit svým vlastním strachům projevovat své city, zoufalství ze samoty, nedůvěru v instituce i strachu z nevyzpytatelnosti našeho života.
Pokud jste prožili nebo prožíváte něco podobného, vězte, že s tím vším je možné pracovat a postupně tyto vesty a nánosy čistit a odpoutávat se od nich, aby z nich zbyly opravdu jen příběhy pro poučení a inspirace druhých. Nejde to ze dne na den. Někdy to zabere i několik let, ale výsledek za to stojí. Vím to, vím to jistě.